Koncem září se v Quebec City odehrála akce zvaná La Marche bleue neboli Modrý pochod. Akce, jíž se zúčastnilo 50 tisíc převážně modře oděných fanoušků, měla za cíl ukázat celému světu a především vedení NHL, že hlad po špičkovém hokeji neskončil ani 15 let po přestěhování Quebec Nordiques do Skalistých hor.

Není pochyb o tom, že skutečnou kolébkou ledního hokeje je Kanada a především provincie Ontario a Quebec. Nicméně v samotném Quebec City se hokej na vrcholové úrovni objevil až v roce 1972 v rámci „trucpodniku“ WHA. Původně se mělo hrát v San Franciscu po názvem Sharks, ale díky finančnímu kolapsu ještě před zahájením sezóny byla licence přesunuta do východní Kanady. Pohled na mapu napoví, proč byl název Sharks zaměněn za Nordiques – Seveřané. Tým od prvního momentu poutal pozornost, prvním trenérem byla legenda Maurice „Rocket“ Richard, který ale po dvou zápasech (s bilancí 1-1) zjistil, že důchod hodlá trávit v menším stresu.

Ale i s méně zvučným trenérem se v sedmdesátých letech objevila zajímavá jména – skvělý ofenzivní obránce J.C Tremblay, střelci Marc Tardif a Cris Bordeleau a jiní. Z těchto jmen je zřejmé, že stejně jako v sousedním Montrealu (s nímž ho v letech pozdějších bude pojit nesmiřitelná rivalita) management i diváci preferovali frankofonní hráče. V sezóně 1976-77 vyhráli Nordiques Avco World Trophy – obdobu Stanley Cupu (jen s podstatně menším renomé). Důležité jméno pro náš příběh se objevuje v roce 1978, kdy vlastnictví od pivovaru Carling – O´Keefe přebírá Marcel Aubut.

Pro československé fanoušky se stal tým zajímavým v létě 1980, kdy se členy stává bratrská dvojice emigrantů – Peter a Anton Šťastný (o rok později se přidává třetí z bratrů – Marian). Téhož roku jsou Nordiques jedním z týmů rozhodnuvších se po krachu WHA vstoupit do NHL. Peter Šťastný je dodnes ikonou klubu – hned v druhé sezóně dosáhl na Calderovu trofej ziskem 109 bodů. Dalšími hvězdami týmu byli Michel Goulet či Guy Lafleur. Nordiques měli nespornou kvalitu, osmkrát v řadě se účastnili play off, což je z pohledu dnešní vyrovnané NHL úctyhodný výkon. Tam ale nikdy nezářili. V paměti zůstává „masakr na Velký pátek“ v roce 1984, kdy ve třetí třetině šestého zápasu Canadiens skórovali do branky souseda 5x.

Aubut a spol. měli mimořádných čich v draftech a tradech – slabších sezón využili k tomu, aby v jejich sítích uvízli mladí útočníci a budoucí superstars Joe Sakic, Mats Sundin a Owen Nolan. V roce 1991 byl jasnou jedničkou draftu Eric Lindros, přezdívaný „The next one“. Bylo jasné, že Nordiques nezvolí jinou variantu. Lindros se zase netajil, že do Quebecu nechce. Za jeho rozhodnutím bylo mimo jiné to, že neuměl francouzsky. Velkou roli hrála i jeho matka Bonnie. Lindrosovi se na rok zavřela brána do NHL, hrál s kanadským výběrem mimo jiné i v tehdejší ČSFR.

Hokejová veřejnost dávala nahlas najevo svojí nespokojenost, takže se uskutečnila trojsměna mezi Quebecem, Philadelphií a New York Rangers. Nordiques na tom jednoznačně vydělali, v jejich dresu se ocitl například Ron Hextall, Mike Ricci, Steve Duchene a stejně tak přešla i práva na jednoho z nejlepších hokejistů všech dob Petera „Foppu“ Forsberga. Navíc – nutno říct, že Lindrosova kariéra byla spíše zklamáním. Díky sérii otřesů mozku nakonec skončil kariéru v 34 letech v dresu Dallasu. Posílení týmu se projevilo razantně – 52 bodů bylo v následující sezóně zdvojnásobeno.

Labutí píseň začala v sezóně 1994-1995, kdy přes nástup Forsberga a skvělou trenérskou práci Marka Crawforda probleskly první zvěsti o finančních problémech. Došlo k souběhu hned tří zásadních faktorů:
1) Kurs kanadského a amerického dolaru byl výrazně ve prospěch USD (amerického).
2) Došlo ke značnému nárůstu hráčských platů, zatímco měl tým příjem ze vstupného, vysílacích práv, merchandisingu apod. v kanadských dolarech, podle smlouvy museli být hráči vypláceni v amerických dolarech.
3) Quebec Nordiques měli po winsconsinských Green Bay Packers z NFL druhý nejmenší trh. Navíc na rozdíl od dvojjazyčného Montrealu byl Quebec čistě frankofonní, hymna i hlášení hlasatele zněla jenom ve francouzštině, což značně omezovalo hledání investorů atd.

Když se Aubut obrátil na regionální vládu a radnici se žádostí o pomoc, potázal se ze zlou s poukazem na enormní rozdíl mezi platem průměrného Kanaďana a hráče NHL. Tým i fans bojovali do poslední chvíle, dokonce bylo pro příští sezónu připraveno nové logo a dresy (dle názoru autora jedny z nejhezčích v NHL), ale kolaps se odvrátit nepodařilo a tým se stěhoval do Denveru, kde jako Avalanche získal hned v následující sezóně Stanley cup. O velikosti fans Nordiques svědčí fakt, že slavili, jak kdyby trofej vyhráli Nordiques, hala byla na přímé přenosy plná.

Přes expanzi NHL se zatím nejvyšší soutěž nevrátila, nové týmy se objevily hlavně na jihu. Nicméně finanční problémy Phoenixu, slabé návštěvy pod deset tisíc diváků Islanders, Blue Jackets či Thrashers oživily otázku, zda by se hokej neměl vrátit tam, kde na něj chodí lidi. Navíc poměr mezi USD a CAD je téměř vyrovnaný. Díky platovému stropu a rozumnější politice může hrát významnou roli i tým s nižším rozpočtem. Vedení ligy říká na návrat opatrně bondovské "never say never", zájem fandů i odborné veřejnosti nelze ignorovat. Jediným mínusem je stav haly Le Coliseé, ale i tam přislíbilo vedení města pomoc, lepší reprezentanty si lze těžko představit.