Ačkoli se během posledních desetiletí překonala celá řada tabu, pro NHL stále nejsou černí hráči typičtí. Přesto do kruhů nejlepší hokejové ligy světa proniká stále více plejerů tmavé pleti. Podíl na tom měl jistě i nejlepší bitkař a oblíbená osobnost 'Big Georges' Laraque, o němž bude další díl našeho seriálu.

Edmonton Oilers. Klub s úspěšnou minulostí, do jehož sestavy se dostal mladík z kanadaského Montréalu. Vedení organizace si ho vybralo na draftu 1995 již ve druhém kole, přestože platil za bitkaře. Nebyl však pouze horou svalů na bruslích. V QMJHL si během 173 utkání připsal 107 bodů (a 666 trestných minut) a roku 1996 navíc pomohl celku Granby Prédateurs k zisku Memorial Cupu pro mistra kanadských juniorek. S takovou vizitkou se dostal Georges Edy Laraque v průběhu sezony 1997-98 do prvního týmu albertského celku, kde nakonec hrál až do léta páně 2006. V hlavním městě této zlaté farmářské provincie se, dle svých slov, naučil všemu hokejovému umění, postavil si letní sídlo a provozuje se svými obchodními společníky dvě posilovny.

V osmi sezonách za modro-oranžové nasbíral 826 trestných minut a 111 bodů. Sám nejvíce vzpomíná na dva význačné momenty. První z nich je ročník 2000-01, kdy si vytvořil své osobní maximum 29 zářezů a vsítil svůj prémiový hattrick, druhou Heritage Classic před zraky 60 000 diváků v roce 2003 proti jeho rodnému Montréalu. My na něj vzpomínáme především díky bitkám, které mu vynesly celkem čtyři ocenění nejoblíbenějšího hráče Olejářů. Z nich jedna vyčnívá nad ostatní. Odehrála se 23. listopadu 2005 a Derek Boogaard, co by nováček, dostal od Laraquea pořádně naloženo.


Bitka mezi Georgesem Laraquem a Derekem Boogaardem měla jasného vítěze.

Když se Laraque stal neomezeně volným hráčem, chtěl zůstat v Edmontonu. Chtěl méně peněz, dlouhou smlouvu a doložku o nevyměnitelnosti. Pro vedení organizace byl problémem poslední požadavek a 191 centimetrů vysoký ranař nakonec podepsal s Phoenixem. V arizonské poušti sice odehrál pouhých 56 duelů, nikdy prý ale na ně nezapomene. Zahrál si totiž pod Waynem Gertzkym, nejproduktivnějším plejerem dějin. Svůj premiérový gól v dresu Yotes se mu podařilo symbolicky vstřelit do sítě Edmontonu. U Kojotů ale vyvstaly dva problémy. Phoenix hrál na dně ligy bez šance na play off a ochozy zely prázdnotou. Laraque měl rád, když plný dům při rvačce vstal a nadšeně ho při mlácení povzbuzoval. To se v Arizoně nedělo. Proto se mu vyplnilo jeho přání a při přestupní uzávěrce putoval do Pittsburghu.

Tučňáci. Mladý ambiciózní tým v čele s talentovanými Sidney Crosbym a Evgeni Malkinem. Jako třešnička na dortu majitelem Mario Lemieux. A co víc, kandidát na Stanley Cup. Pro zkušeného bitkaře idylka, která navíc byla vyšperkovaná koučem Therienem, jenž Laraquea vedl v juniorce. Sezona 2007-08 byla pro Steel City speciální. Tým si zahrál první Winter Classic v dějinách, Laraque se projížděl po zasněženém ledě ve světlemodrém trikotu, a nakonec se dostal až do finále play off, během něhož se tvrďák uklidnil, ani jednou se nepopral a připsal si tři kanadské body.

Laraque se to léto mohl vrátit do Edmontonu, kde začínal svou bohatou kariéru. Nakonec se však rozhodl pro Canadiens. Chtěl hrát před zraky své rodiny. První sezonu mu však výrazně zkrátilo zranění zad a tím de facto začal konec jeho poutě mezi mantinely nejlepší hokejové ligy. Druhý rok totiž stanul na lavičce Jaques Martin a ten bitky přímo nesnášel. Laraquea nechal často sedět ve chvílích, kdy bylo potřeba na ledě sjednat pořádek. Celá situace nakonec vyvrcholila v lednu, kdy se ho Habs zbavili.

'Big Georges' Laraque tedy pověsil brusle na hřebík s hořkostí. Jak sám ale říká, i na angažmá v Montréalu vzpomíná rád a na nikoho si nestěžuje. Má totiž za sebou, na bitkaře, pohádkovou kariéru.